Vítejte na našich webových stránkách.



Cyklistický kurz - Jedovnice 2012

19.06.2012 06:04

Letošní rok měl svou premiéru cyklistický kurz po „mírně zvlněném“ okolí Moravského krasu.
30. května se tak na konečné tramvaje v Obřanech sjela početná skupinka energie dosud plných, nic netušících, strachu nemajících (zato odvahy majících), usměvavých cyklistů.

Cyklokurz

Cílem prvního dne bylo dojet do 35 kilometrů vzdáleného penzionu na okraji jedovnického rybníku. Zprvu rovinatý nenáročný terén všechny naplnil pýchou na svou kondici, která zvládá cestu „až tam“ zcela bez potíží. Cyklistické ego utrpělo, jakmile jsme projeli Adamovem a za zatáčkou se před zraky všech přítomných zjevil serpentinovitý kopec nahoru. V potu tváře, či s kolem v ruce jsme však toto jediné dnešní stoupání zdolali a ocitli se tak pod Novým hradem.
„Sjedeme si na hrad!“ zavelel náš pan profesor Kuchařík a všichni zcela bez okolků souhlasili. Cesta, na kterou ukazoval, se skutečně mírně svažovala, proto nám nepřipadala ona podivná kombinace slov sjet na hrad. Co jsme však netušili, bylo zrádné stočení cesty směrem nahoru hned za nejbližší zatáčkou, která se však skrývala před našimi zraky za korunami stromů.
Dál jsme již pokračovali po rovince - směr Olomoučany. Tam nás čekala další zrada pana profesora v podobě úzké kamenité cesty, která vedla nahoru k Máchovu památníku. V sázce byla o hodinu posunutá večerka, která by však vítězi dala snad jen lepší pocit, protože po dnešní cestě se již mžitky před našima očima měnily do tvaru postele. Na vrcholku s krásným výhledem nakonec stanul jediný šťastlivec s prodlouženou večerkou – pan profesor :-).
Tuto naši první cyklo-túru  (místy spíše túru) jsme zakončili v restauraci pod naším penzionem.

Den druhý. Ranní probuzení doprovází pocit vyčerpání a celková bolest těla. Snídaně nám dorovnala energetický deficit a tak jsme již jen s bolestí nasedli na naše kola. Před sebou jsme měli malý okruh Moravským krasem se zastávkou ve Wellnes hotelu. Cesta vedla většinou lesem, takže nám do očí kromě much padaly i spousty romantických výjevů, které tvořily skály a jeskyně proplétající se mezi větvemi stromů. Za Punkvou jsme dostali na výběr: buď zdoláme asi dvoukilometrový náročný, ale sjízdný kamenitý kopec nahoru, nebo pojedeme taktéž do kopce ale po asfaltu přes Blansko, čímž si však cestu prodloužíme o čtyři kilometry. Demokraticky se rozhodlo, že dva kilometry stoupání jsou naprosto v pohodě – kdo to zvládne, vyjede, kdo ne, vytáhne! A tak jsme plni optimismu opět nasedli na kola. Co nás zarazilo hned napoprvé: pan profesor ukázal, že budeme odbočovat, ale my tu odbočku pořád ne a ne vidět. Poté co pan profesor zabočil, zahučel a zmizel v lese, jsme ho všichni následovali. Nicméně po pár metrech už byl pan profesor jediný, který dosud na tom kole jel. Jeho cyklistická skupinka buď z kol popadala, nebo začala padat a tak sesedla, nebo radši sesedla dřív, než spadne. Vlastně jsme z těch dvou kilometrů sjízdného kopce vyjeli jen pár metrů. Terén nám dal jasně najevo, že „tudy cesta nevede“. Popadané kmeny a balvany všude kolem nám na čelech vykouzlily nejdříve krůpěje, poté pramínky až nakonec řeky potu. Než jsme se vyškrábali (bráno doslova) nahoru, veškeré vlastnosti z prvního odstavce zůstaly rozdupány na kamenech, pověšeny na větvích keřů či roztrhány o houští podél cesty. S vyplazeným jazykem jsme dojeli do Wellnes hotelu v Češkovicích, kde jsme posbírali poslední kousky naší energie, abychom zvedli vidličku, a pak jsme se svalili na lehátka nebo do vody v bazénu. Po zaslouženém odpočinku jsme se vydali na zpáteční cestu. Vzhledem k únavě všech zúčastněných byl pan profesor nucen pozměnit trasu cesty, která vedla přes kopce na rovinku, klikatící se na druhé straně skal Moravského krasu. Těsně před cílem se naše skupinka rozdělila na úctyhodnou menšinu, která vyjela na horní lávku Macochy a na většinu, která se rozhodla pro přímý návrat do penzionu.

Poslední den a návrat domů. Přijel za námi i zástupce pan profesor Klobušický. Zjevně překvapen naší vizáží, která se dosti lišila od té, se kterou nás viděl odjíždět na cyklistický kurz. Po sbalení všech našich věcí jsme vyrazili kolem rybníka. Noční déšť však proměnil lesní cestu v jednu velkou bahenní kaluž a tak jsme měli po několika kilometrech nánosy bahna všude, kam to dostříklo. V závěrečném sjezdu do Bílovic se však spustil takový déšť, že jsme do Obřan dojeli sice mokří, ale jinak docela čistí.
I přes drobné nesrovnalosti v profesorových trasách (od zjevně záměrně nepřesně popisovaných terénů (kopců)  až po "špatný odhad" vzdáleností, který byl vždy menší než výsledná číslice na tachometru) jsme se všichni shodli na tom, že tento kurz budeme absolvovat i příští rok. Tímto bychom chtěli panu profesoru Kuchaříkovi a paní profesorce Špičákové poděkovat za tento výlet, ze kterého jsme si kromě ortézy a berlí odnesli především mnoho skvělých zážitků, krásných pohledů na nedotčenou přírodu, sportovních výkonů a zadostiučinění :-).

Kateřina Marečková (septima AN)